Objev Nového světa

Esej: Objev Nového světa, autor: Michel de Montaigne

Myšlenkový proud, který se, mimo jiné, na hranici a limity vědění soustředil, byl renesanční skepticismus. „Ke skepsi na tomto poli podněcoval objev světa, který překračuje sféru jevů – například světa atomů – a odtud vyplývající kontroverze o povaze tohoto světa.“ Montaigne poukazoval na relativnost vědění a mínil, že nezdar jednoho se může proměnit ve zdařilost jeho následovníka a co se nepodařilo odhalit v jednom století, podaří se odkrýt ve století následujícím. Mezi učence řadící se ke skepticismu patřili Robert Boyle, Joseph Glanvill či John Locke, kteří vydávali eseje po vzoru Michela de Montaigna.

Skeptický postoj byl také ovlivněn vynálezem knihtisku, jehož zásluhou se šířilo mnoho knih a novin, a tak si lidé začali uvědomovat nesmiřitelnou rozlišnost v popisech událostí. Zpochybňovat se také začaly cestopisy. Jedni cestovatelé začali obviňovat druhé z nepřesných popisů krajin a zemí, z přebírání starších textů dřívějších cestovatelů nebo byli jiní autoři přímo označeni za lháře, kteří popisovanou zem vůbec nenavštívili. „Ať už v 17. století došlo či nedošlo ke krizi, jisté je, že panoval pocit krize.“

Pro francouzského filozofa Michela de Montaigne je charakteristický skepticismus. „Skepticismem chtěl uniknout ze zajetí fanatických vášní.“ Roku 1571, odešel z veřejného života (byl dvakrát zvolen starostou v Borveaux) a začal se věnovat práci na Esejích. V tomto období náboženské nesnášenlivosti a neúčinného politického vedení (tento pohled živil Montaignovu skepsi) se autor obrací do svého nitra a píše Eseje. Myslitelé navazující na Montaignovo učení vynaložili mnoho sil na seřazení tohoto díla do zapadajícího seskupení, nejvíce je dílo děleno na 3 části. První část je stoická (po roce 1570), druhá skeptická (kolem roku 1575) a třetí epikurejská (mezi lety 1578 – 1592). Eseje jsou „volné úvahy o světě, o životě, o člověku, a především o sobě samém. „Již řadu let mám výhradně sebe samého za cíl svých myšlenek, kontroluji a sleduji jen sebe; a jestliže prostuduji i něco jiného, je to jen proto, abych to ihned vztáhl k sobě, či lépe řečeno, obrátil v kus samého sebe.“