S37:E02
Klement Lukeš se narodil 2. listopadu 1926 v Rakvicích na jižní Moravě. I přesto, že byl od začátku života nevidomý, dokázal dobře komunikovat s okolím. Úsek raného dětství chlapci vtisknul základní potřebu a dovednosti společenské komunikace. Do ústavu pro nevidomé v Brně byl přijat v roce 1934 a setrval tam až do roku 1946. Ve škole prospíval díky své výborné paměti velmi dobře. Věnoval se též hře na klavír a ladění pián.
Protože tíhnul k literárním oborům, využil mimořádné poválečné příležitosti a přihlásil se ke studiu na politické a sociální škole. Postupně se jeho společenské kontakty rozrůstaly do té míry, že se stýkal s nejznámějšími umělci i politiky. Studium přerušil, protože ho coby příznivce poválečných změn lákalo zaměstnání konzultanta v aparátu KSČ. Už od začátku 50. let se však Lukešův vztah k prováděné komunistické politice začal proměňovat.
V polovině 50. let se pamětníkův život zkomplikoval tím, že veřejně zaujal k politice KSČ kritické stanovisko a navíc udržoval čilé kontakty s jugoslávskými emigranty a diplomaty. Se svým kolegou Eduardem Novákem byl Lukeš považován za předního stoupence na Sovětském svazu méně závislé a demokratičtější socialistické politiky. Po celá 50. léta se přitom pamětník dokázal pohybovat v blízkosti vlivných osobností a z toho také informačně profitovat.
Od druhé poloviny 50. let působil jako pracovník Osvětového ústavu a v rámci svých společenských aktivit udržoval řadu kontaktů. I proto byl policejně sledován a nakonec v roce 1961 Státní bezpečností zatčen. Padlo na něj podezření z vyzvědačství ve prospěch Jugoslávie a byl obviněn z toho, že předává citlivé informace nepřátelským diplomatům. Žaloba nakonec byla i z mezinárodněpolitických důvodů stažena.
Po ukončení vazby měl Klement Lukeš přikázány pouze dělnické práce a byl vypovězen z Prahy. Nakonec nastoupil do brněnské Drutěvy, aby se vyučil kartáčníkem. Po dalších peripetiích došlo v roce 1965 k prominutí zákazu působení v hlavním městě. Protože coby nevidomý hledal Lukeš obživu obtížně, byla mu vykázána práce bibliografa ve Slepecké knihovně a tiskárně v Praze.
V roce 1968 se stal na krátkou dobu ředitelem vzdělávacího institutu a po vojenském obsazení Československa přešel jako odborný pracovník do Ústavu pro výzkum veřejného mínění, odkud byl v roce 1973 propuštěn jako politicky nezpůsobilý. Opět byl přinucen vrátit se k manuální činnosti. Stal se domáckým dělníkem invalidního družstva Obzor a jeho zaměstnancem byl až do roku 1989.
Postavení Klementa Lukeše bylo do značné míry disidentské i v letech takzvané normalizace. Přes přísný dohled tajné policie a navzdory represím ze strany režimu, Lukeš kladl odpor tehdejší moci. Ve spolupráci s řadou přátel a s pomocí manželky organizoval vydávání zakázaných knih, které pak pro nevidomé nahrával na magnetofonové pásky. Podílel se na čilých stycích s emigranty a distribuoval literaturu dodanou ze zahraničí. Klement Lukeš též patřil mezi první signatáře Charty 77 a po roce 1989 se stal se členem Správní rady Nadace Olgy Havlové. V roce 2000 obdržel prezidentské vyznamenání za zásluhy o stát. Krátce nato, v den svých čtyřiasedmdesátých narozenin, zemřel.
Na jaře roku 1968 posluchač filmové režie pražské FAMU Vlastimil Venclík natočil na magnetofonový pásek sadu rozhovorů s někdejšími politickými vězni komunistického režimu, které chtěl využít při tvorbě filmu Národ sobě. Koncepce filmu se však změnila a nahrávky zůstaly nevyužity. Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal redaktor Petr Slinták, který po digitalizaci magnetických záznamů připravil sérii vzpomínek vybraných politických vězňů.
Odborná spolupráce: Martin Tichý, Pavel Horák, Ondřej Vojtěchovský, Michal Pehr. Zvuková spolupráce: Josef Kačírek.