No chapters are available for this episode.
S37:E08
Vojtěch Jandečka se narodil 3. října 1914 v Neurazech u Nepomuku. Vyrůstal v rodině malorolníka a stejně jako rodiče byl po celý život praktikujícím křesťanem. Poté, co v roce 1936 odešel do Prahy studovat práva, byl činný v katolických studentských organizacích a po německé okupaci se zapojil do protinacistického odboje.
Po smrti Jana Opletala pracoval na přípravách jeho pohřbu, který se díky účasti tisíců studentů stal manifestací odporu proti hitlerovské okupaci. Odplatou nacistů byly ruzyňské popravy, zavření vysokých škol a internace stovek mladých lidí v koncentračním táboře Sachsenhausen.
Z koncentračního tábora byl Jandečka propuštěn v roce 1942.
Ve dnech českého národního povstání v květnu 1945 organizoval bojové skupiny studentů nejen v Praze, ale i v jiných městech. Po osvobození působil při zakládání organizace studentů vězněných po 17. listopadu 1939. Tato angažovaná skupina se jasně postavila za myšlenky prvorepublikové demokracie. Vojtěch Jandečka byl činný i v československé straně lidové.
Po únoru 1948 došlo ke změnám nejen v ústředí čs. strany lidové, ale vyměněno bylo i vedení organizace studentů perzekvovaných nacisty. I když Vojtěch Jandečka musel odejít jako první, ve svých politických aktivitách neustával. Na podzim osmačtyřicátého roku svolal ke svému příteli, salesiánskému faráři, na faru do Vinoře u Prahy tajnou schůzku. Doktorka Milada Horáková na ni přizvala další demokraticky smýšlející osobnosti z nekomunistických stran.
Podle Jandečkova vyprávění nešlo o přípravu spiknutí, ale o přátelskou besedu a výměnu názorů. Akce však nezůstala utajena a Jandečka byl v lednu 1949 obviněn, že inicioval vznik ústředí protikomunistického odboje. O několik měsíců později byl pro údajnou velezradu odsouzen na dvacet let odnětí svobody.
Po vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti a v Praze byl vězněn na Borech a v jáchymovských táborech. Tam onemocněl tuberkulózou páteře a v kritickém stavu byl převezen na Mírov, kde se nacházelo zvláštní nemocniční oddělení. Vězeňská anabáze Vojtěcha Jandečky však pokračovala. Následovala Ilava a Leopoldov.
Po podmínečném propuštění na amnestii v květnu 1960 se Vojtěch Jandečka vrátil domů. Jen s velkými obtížemi našel místo ve skladu Družstva klempířů. Krátce nato byl však spolu s dalšími jedinci znovu zatčen pro údajnou přípravu obnovy křesťansko-demokratické strany. Městským soudem v Praze byla jeho činnost kvalifikována jako „podvracení republiky“ a dr. Jandečka byl odsouzen k dalším čtyřem letům odnětí svobody a dokončení trestu prvního. Vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu mu byl na žádost rodiny koncem roku 1964 zbytek trestu prominut. Do té doby Vojtěch Jandečka strávil v nacistických a komunistických žalářích 18 let.
Během pražského jara doktor Jandečka navštěvoval vysoké školy a vedl kampaň za rehabilitaci studentů vyloučených z politických důvodů. Ač těžce nemocen, nedbal rad přátel, aby šel do důchodu, a ani po roce 1969 nepřerušil politickou práci. Stále se scházel s pamětníky z koncentračního tábora a psal směrnice, jak pracovat v ilegalitě. Věděl, že pádu komunistického režimu se sice nedožije, ale stále se tomu snažil napomáhat.
Polistopadové soudní rehabilitace se pamětník nedočkal. Zemřel uprostřed práce 28. července 1973 v nemocnici Na Františku. Za svou aktivitu a účast v národním odboji obdržel vysoké vyznamenání od prezidenta Edvarda Beneše. V roce 1994 Vojtěchu Jandečkovi udělil Český svaz bojovníků za svobodu vyznamenání Za věrnost in memoriam.
Na jaře roku 1968 posluchač filmové režie pražské FAMU Vlastimil Venclík natočil na magnetofonový pásek sadu rozhovorů s někdejšími politickými vězni komunistického režimu, které chtěl využít při tvorbě filmu Národ sobě. Koncepce filmu se však změnila a nahrávky zůstaly nevyužity. Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal redaktor Petr Slinták, který po digitalizaci magnetických záznamů připravil sérii vzpomínek vybraných politických vězňů.
Odborná spolupráce: Martin Tichý, Pavel Horák, Ondřej Vojtěchovský, Michal Pehr. Zvuková spolupráce: Josef Kačírek.