O Ivánkovi hlupáčkovi a zlaté rybce
Bělorusko-ukrajinská spisovatelka Světlana Alexijevič podrobuje analýze život a čas v bývalém Sovětském svazu. Nikoli z perspektivy hrdinské, dějinné nebo geopolické, ale ryze intimní, vnitřní, doslova domácké. Za tuto knihu získala nejprve prestižní Prix Médicis essais a následně titul Nejlepší kniha roku 2013, kterou vyhlašuje časopis Lire. Většina hrdinů této knihy považuje za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let a obnovit sovětskou vládní moc. V očích většiny lidí, jejichž svědectví autorka uvádí, to byla chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, zatímco následující vývoj, bezpečnostní anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, desorientaci, zklamání, hospodářský pokles a korupci. Často se ozývá lítost nad tím, že Sovětský svaz „prohrál studenou válku“ a ztratil velmocenské postavení, a jakkoliv snad každý, jehož hlas v knize zazní, měl svou vlastní tragickou zkušenost se stalinskými zločiny, převažuje schizofrenní pocit, že i když byl socialistický režim špatný, lidé v něm žili pro krásné myšlenky, zatímco dnes se „starají jen o coca-colu“ – o přízemní hmotné věci. Episodes: O Ivánkovi hlupáčkovi a zlaté rybce O šepotech a výkřicích… a nadšení Smrt se podobá milování O cizím trápení, které Bůh položil na práh vašeho domu O samotě, která se velmi podobá štěstí BONUS (všechny epizody) Laureátka Nobelovy ceny za rok 2015 Světlana Alexijevičová (*1948 v bělorusko-ukrajinské rodině v městě Stanislav) je běloruská investigativní novinářka a spisovatelka. Ve svých knihách se zabývá dramatickými událostmi své země, jakými byly druhá světová válka – Válka nemá ženskou tvář (У войны не женское лицо, česky 1987), černobylská katastrofa – Modlitba za Černobyl (Чернобыльская молитва, česky 2002), válka v Afghánistánu – Zinkoví hoši (Цинковые мальчики) a rozpad Sovětského svazu – Doba z druhé ruky (Время second-hand, 2013). Všechny tyto knihy jsou součástí jejího velkolepého projektu jakési kroniky, vytvářené z autentických hlasů lidí, s nimiž se setkala, který nazývá Autobiografie jedné Utopie neboli Historie rudého člověka. Pracuje na něm již 35 let a vytvořila a vybrousila pro něj specifický žánr tvořený mozaikou úryvků stovek rozhovorů a interview s nejrůznějšími lidmi, nazývaný některými kritiky „románem hlasů“. Její knihy na pomezí beletrie a investigativní žurnalistiky byly přeloženy již do 43 jazyků, vyšly v 73 zemích a autorka za ně byla oceněna řadou prestižních cen v Německu, Švédsku, Polsku, Francii a USA, mimo jiné Herderovou cenou (1999), National Book Critics Circle Award (2005), Mírovou cenou německých knihkupců (2013), Prix Médicis essai (2013). 8. října 2015 se Světlaně Alexijevičové stala držitelkou Nobelovy ceny za literaturu za rok 2015. Alexijevičová byla jako důsledná kritička diktátorského režimu Alexandra Lukašenka perzekuována a v roce 2000 musela Bělorusko opustit. Žila v Paříži, Göteborgu a Berlíně. V roce 2011 se vrátila do Minsku, avšak její knihy jsou v její vlasti dodnes na indexu.
