Karel Kaplan: Stát a církev v Československu 1948-1953 Vítězný únor roku 1948 určil církvi vývojový směr na dalších čtyřicet let. Kniha se věnuje vývoji vztahu státu a církve v Československu v období, kdy totalitní režim usiloval o absolutní likvidaci církevních struktur a církevního života
Přední znalec problematiky tohoto regionu, orientalista doc. J. Marek se ujal vylíčení pohnutých dějin této hornaté země, která vždy žárlivě střežila svou samostatnost od dob starověku po současnost. Neúspěšné pokusy o britskou a poté sovětskou nadvládu nahradila kontroverzní vláda Talibanu spojená s ukrýváním muslimských teroristů v čele s bin Ládínem. To nakonec vyústilo ve vojenskou kampaň v čele s USA a nastolení prozatímní vlády a všem těmto aspektům je samozřejmě věnována odpovídající pozornost. PhDr. JAN MAREK - dlouholetý pracovník OÚ AV, docent muslimských dějin Indického subkontinentu na FFUK. Kniha: Afghánistán - stručná historie států Nakladatel: Libri 2002
Recenze knihy Špion vypovídá II, Slovenská redakce RFE/RL, vysíláno 16. 7. 2000. Pavel Hlavatý (ČRO VLTAVA, 15. 11. 2000): Jméno dlouholetého pracovníka komunistické Státní bezpečnosti Josefa Frolíka, kterému se v roce 1969 podařil útěk na Západ, je u nás díky jeho obsáhlým a unikátním pamětem dobře známé. Jeho vzpomínková kniha Špión vypovídá byla publikována nejprve anglicky a od roku 1979 čtyřikrát česky, pokaždé ovšem v zahraničí. Teprve v roce 1990 vyšla v masovém nákladu i u nás. Obsahovala řadu otřesných informací, svědectví a příběhů ze zákulisí Státní bezpečnosti, jejích zahraničních a domácích aktivit, a komunistického režimu vůbec. K některým pasážím ovšem zazněly výhrady v tom smyslu, že Frolík píše i o akcích, na nichž se osobně nepodílel a pouze o nich slyšel. Publikace Špión vypovídá II, s podtitulem Jasná zpráva o konci jednoho světa, je však dosti odlišně strukturovaným textem. Obsahuje Frolíkovu výpověď výpověď před Senátem Spojených států ze dne 18. listopadu 1975. Jsou zde jen drobné nepřesnosti způsobené zřejmě jednak tím, že Frolík byl v době výpovědi již téměř šest a půl roku v zahraničí a například méně podstatná jména si už docela přesně nepamatoval a jednak tím, že to prostě nebyl žádný intelektuál, ale zpravodajský důstojník. Snad jen zamrzí, že editoři českého vydání Přemysl Vachalovský a John Bok neopatřili tyto omyly příslušnými poznámkami. Text knihy je překladem z anglického originálu, jehož zmenšené faksimile kniha rovněž obsahuje. Původní vydání umožnila skutečnost, o které píší editoři v předmluvě: “Toto svědectví bylo rozhodnutím legislativního výboru Senátu Spojených států po dvou měsících odtajněno, vydáno tiskem a zpřístupněno veřejnosti.” Jde o přepis magnetofonového záznamu včetně doplňujících otázek přítomných senátorů a několika přizvaných odborníků. Povzdech budí jen dvojí vypnutí nahrávání: v samotném úvodu, kdy byla mezi přítomnými zřejmě dohadována “pravidla hry” a v okamžiku, kdy při diskusi došlo k otevření velmi zajímavé otázky “úpravy výkresů” jistého západního bojového letadla komunistickým agentem. Stroje podle nich postavené pak díky těmto změnám padaly tak často, že se jim přezdívalo létající rakve. Ve Frolíkově vystoupení zazněl podrobný systémový přehled struktury a fungování Státní bezpečnosti doma i v zahraničí v 50. a 60. letech. Vedle toho pak i popis několika zpravodajských operací a také řada velmi zajímavých jmen v ještě zajímavějších souvislostech. Velká část výpovědi je přitom zcela přirozeně věnována prostředí Spojených států, jinak hlavního zahraničního zájmového objektu naší rozvědky. Je např. velmi pozoruhodné, že se StB velmi intenzivně zajímala o současného amerického prezidentského kandidáta Zelených Ralpha Nadera, jeho někdejší spolupracovníky a jím inspirované hnutí na ochranu spotřebitele, které si v USA během 60. a 70. let postupně vydobylo velmi silnou pozici. Bez zajímavosti není ani Frolíkova charakteristika levicových radikálů ve Spojených státech: “Odsuzovali zkorumpované režimy ve Vietnamu a Kambodži, strachovali se o svobodu tisku v oněch zemích, ale nyní, když už v obou zemích o svobodě tisku nemůže být řeč a probíhají tam středověké masakry a genocida, se raději účastní konferencí o postavení prostitutek a rozčilují se, že vládní úředníci mají nějaké svazky s jejich jmény, jež obsahují jejich vlastní novinové články a televizní záběry.” Kniha je doplněna přetiskem autorovy předmluvy k původním pamětem, fotografiemi důstojníků StB, které Frolík při slyšení identifikoval a stručným životopisem. Jeho poslední věta jakoby charakterizovala autora i jeho řemeslo lépe, než obšírné analýzy: “Podle nám dnes dostupných informací žije Josef Frolík se změněnou identitou někde na území USA.” České slovníky - s výjimkou Encyklopedie špionáže, kde datum úmrtí není uvedeno - ve kterých je zpracováno Frolíkovo heslo, uvádějí totiž jako den jeho smrti 11. květen 1989.
Eurokomunismus – termín, jímž it. tisk na začátku 70. l. označil souhrn postojů několika západoevrop. kom. stran (především it., fr., špan., angl., řec., také Nizozemí, Finska a Islandu, posléze i některých mimoevrop. zemí, jako Austrálie a Japonska), které se v mezinár. politice shodovaly na distanci od mezinár. politiky SSSR a ve vnitřní politice na hlubší integraci kom. stran do demokr. polit. systémů a na odmítnutí ozbrojené cesty revoluce. Strany tento termín odmítaly až do poloviny 70. l. (ještě na poradě kom. stran Evropy v r. 1976 se od něj distancovala špan. i fr. delegace), počátkem r. 1977 jej však plně přijala kom. strana Španělska jako součást úsilí o svou legalizaci a fakticky jej akceptovaly i ostatní strany. V zahraničněpolit. části šlo především o kritiku odkazu bolševické revoluce z r. 1917, odsouzení invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v r. 1968, nesouhlas s postupem sov. diplomacie, odsouzení sov. invaze do Afghánistánu a následné stanovisko it. kom. strany, že pro evrop. levici je veškerý inspirační materiál bolševické revoluce již vyčerpán. Teor. podkladem e. se měla stát knížka generálního tajemníka kom. strany Španělska Santiaga Carrilla Eurokomunismus a stát (1977). Jedním z důležitých prvků e. je revidovaný pohled na vztah mezi legitimitou a legalitou revoluce. Carrillo neodsoudil násilnou a nezákonnou revol. cestu V. I. Lenina a L. D. Trockého, ale označil legitimní, avšak nikoli legální metody kom. revoluce za oprávněné pouze v situacích náhlého a dramatického přechodu od agrární k moderní, tedy industriální společnosti. Pro 2. polovinu 20. st. jsou ale podle něho tyto metody již zastaralé a nepoužitelné. Kom. revoluce nyní neodstraňuje stát, nýbrž se odehrává v jeho rámci a výlučně legálními postupy. V souladu s obecnou proklamací nár., autonomní a specif. cesty k socialismu tyto strany reflektovaly změny v soc. struktuře 60. a 70. l., vedle tradičního průmyslového proletariátu se zaměřovaly na drobné vlastníky, vlastnická družstva, dále decentralizaci a územní samosprávu, dialog s církvemi, na ekologickou a ženskou problematiku a širší koaliční politiku ve prospěch reforem. Z celkovou krizí kom. hnutí od poloviny 80. l. se termín e. stal pouhou hist. referencí.
Peter Pateraj: Storočie vojen, Radio Free Europe/Radio Libery Jakým směrem se vyvíjely válečné konflikty ve dvacátém století?
Peter Peteraj: Jednání československé a sovětské delegace v Čierne nad Tisou, archiv Radio Free Europe. Přepis dobového záznamu Československé televize: Čierna nad Tisou: Dubček & Brežnev (29.7 - 3.8.1968) Ještě před několika lety tu byli bažiny plné komárů a malá stanička, která se během posledních 20 let velice rozšířila. Koncem července a v prvních dnech srpna se jméno Čierna nad Tisou začalo skloňovat ve všech světových jazycích. 29. července sem přibyly dva zvláštní ostře sledované vlaky - jeden s československými výsostnými znaky, druhý se sovětskými. Do městečka se nesmělo a zvláště ne na náměstíčko ohraničené budovou nádraží a Klubem železničářů, v němž je místní kino. Toto je ono místo X, kde se konaly s napětím očekávané československo-sovětské rozhovory. Celé čtyři dny kromě oznámení o zahájení jednání a jeho pokračování nevyšlo odtud na veřejnost ani jediné slovo kromě nepotvrzených zpráv zahraničních agentur. Československý rozhlas byl bez informací, ani lidé vzdálení několik set metrů od místa rozhovorů nevěděli víc. Náš kameraman, který byl na místě od samého začátku směl začít filmovat teprve druhého dne odpoledne - bylo to v úterý 30.července. Zakončení rozhovorů po setmění: první vychází sovětská delegace, za ní vycházejí naši pozdravovaní vzdálenými lidmi. Pravidelný večerní odjezd sovětského vlaku přes hraniční čáru. Naši vždycky dlouho do noci diskutovali o společném postupu a ráno znova. Jednání byla velice obtížná - původně se předpokládalo, že potrvají pouze jeden jediný den… Napětí doma i ve světě stále vzrůstalo… Zahraniční zpravodajové nebyly do Čierné vůbec vpuštění. Několik kilometrů okolo byla hráz příslušníků Veřejné bezpečnosti. Po vyčerpávajícím úterním jednání chyběl ve středu ráno v Sovětské delegaci Leonid Brežněv, ani Dubček nebyl později přítomen - jak se ukázalo navštívil nemocného Brežněva ve vlaku. Dopolední jednání bylo toho dne brzy přerušeno. Obě delegace se odebrali na procházku městem… Podaří se najít cestu ze slepé uličky? Teprve v těchto chvílích se Dubček připojuje k oběma delegacím. Patrně jim sděluje zprávu o Brežněvovi zdravotním stavu. Jednání pokračují… Až teď přichází Brežněv s Dubčekem… Dá se říci že právo Československa na vlastní suverenitu a svobodu bylo ve vesnickém kině v Čierné nad Tisou prozatím vybojováno. 3.srpna, jenom dva dny po skončení rozhovorů opustili také poslední sovětské jednotky naše území. Jediným oznámením z Čierné nad Tisou bylo svolání schůzky signatářů Varšavského dopisu o dva dny později do Bratislavy za účelem podepsání společné deklarace.
Peter Peteraj: Korejská válka, Slovenská redakce Radio Free Europe/Radio liberty, rok 2000. Korejské válce předcházely události, které se na poloostrově odehrály na sklonku druhé světové války. Korea byla od roku 1910 okupována Japonským císařstvím. Po válečné prohře Japonska získala svobodu. V srpnu 1945 byl poloostrov na základě dohody mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem rozdělen na dvě okupační zóny – jižní americkou a severní sovětskou. Jako demarkační linie byla zvolena 38. rovnoběžka. V důsledku neuspořádání svobodných voleb v roce 1948 došlo k prohloubení narušených vztahů mezi oběma částmi poloostrova. Dne 15. srpna 1948 byla v jižní části poloostrova, kde žily dvě třetiny korejské populace, vyhlášena Korejská republika s formálně ustanoveným demokratickým režimem. Jejím prezidentem se stal Li Syn-man. V severní části poloostrova byla 9. září 1948 vyhlášena Korejská lidově demokratická republika v čele s Kim Ir-senem. Napětí mezi oběma vládami se stupňovalo i přes stále pokračující rozhovory o znovusjednocení poloostrova. Válka začala 25. června 1950 vpádem severokorejské armády na území jižní části poloostrova a stala se tak prvním válečným střetem mezi východním a západním blokem. Útočící armáda obsadila hlavní město Soul a ovládla téměř 95 % Korejského poloostrova s výjimkou tzv. Pusunského perimetru. Americké jednotky pod vedením generála Douglase MacArthura uskutečnily 15. září 1950 vylodění u přímořského města Inčchon a postupně se jim podařilo osvobodit Soul a do začátku října vytlačit všechny zbývající Severokorejské jednotky z území Jižní Koreje. Generál MacArthur se rozhodl porazit i komunistickou Čínu a pokračoval dále na sever. Čínská lidová republika se cítila ohrožena posunem jednotek OSN, a proto v říjnu 1950 povolala 500 000 „dobrovolníků“ Čínské lidové osvobozenecké armády do zbraně. V listopadu 1950 začal čínský protiúder, jednotky OSN se dostaly do obklíčení a za cenu těžkých ztrát si musely probojovat cestu zpět. 5. ledna 1951 padl Soul opět do rukou východního bloku, ale hned v březnu 1951 Američané zahájili ofenzívu a opět dosáhli 38. rovnoběžky. Po dlouhých vyjednáváních byla 20. července 1953 stanovena demarkační linie pár kilometrů od 38. rovnoběžky a kolem ní bylo vyčleněno demilitarizované pásmo obehnané ploty z ostnatého drátu, které je považováno za nejstřeženější hranici na světě. OSN podepsala 27. července 1953 s představiteli Severní Koreje a Číny dohodu o příměří. K nepokojům mezi oběma státy však dochází do současnosti. „Dobrovolníci“ Čínské lidové osvobozenecké armády: Čína se nechtěla do války zapojit oficiálně a své vojsko označovala za dobrovolníky, kteří chtějí pomoci korejským soudruhům; ve skutečnosti šlo o vojáky z řad čínské lidové armády a dokonce i vojáky SSSR. Americký generál Douglas MacArthur: v září 1950 provedl vylodění v přístavu Inčchon, ležícím zhruba uprostřed západního pobřeží poloostrova nedaleko jihokorejského hlavního města Soulu. Úspěšná operace přišla v zoufalé situaci, kdy americká a jihokorejská vojska bránila poslední cíp na jihu Korejského poloostrova (tzv. taktika „žabích skoků“). Bitva o Pusanský perimetr: jedno z důležitých vojenských střetnutí Severokorejců s Jihokorejci a vojskem OSN, které se odehrálo v srpnu a v září roku 1950; spojeneckým jednotkám se podařilo zastavit severokorejskou invazi do Jižní Koreje. Demarkační linie (čára): odděluje dvě soupeřící strany nebo státy. Demilitarizované pásmo: pásmo bez přítomnosti vojáků, zbraní a armádních stanovišť.
Peter Peteraj: Kořeny procesů v poválečné východní Evropě a proces s Miladou Horákovou a spol. Slovenská redakce Radio Free Europe/Radio Liberty, rok 2000. Soudní proces s Miladou Horákovou a spol. patřil k závažným událostem v dějinách Československa a představoval zlomový bod v historii politických procesů, jehož výsledkem byly čtyři justiční vraždy, na nichž se podílely komunistická strana, bezpečnost, justice i tehdejší hromadné sdělovací prostředky, jejichž úkolem bylo vylíčit obžalované jako zločince nejhoršího zrna.
Ukázka z knihy Pavla Tigrida Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, kapitola Pětačtyřicátý. Kniha je záznamem fiktivního rozhovoru vypravěče s mladou ženou Lucií, kteří náhodou tráví současně dovolenou na pobřeží Jaderského moře na severu Jugoslávie. Lucie otevřeně vyslovuje svoji nespokojenost se situací ve svém domově – v Československu zasaženém normalizací; váhá, zda se má z dovolené vrátit do šedivé reality všedního života do Prahy nebo zda má emigrovat. Vypravěč (s nímž se autor ztotožňuje) žije v exilu v Paříži a vzhledem k přístupu ke svobodným informacím bez cenzury a také díky svému vyššímu věku má větší přehled o historii. Místo jednoznačné odpovědi, která by pomohla vyřešit její dilema, proto Lucii nabídne, že jí bude každý večer vysvětlovat svůj pohled nejen na dějiny Československa, ale i komunismu v Sovětském svazu a v ostatních státech východního bloku.
Esej: Objev Nového světa, autor: Michel de Montaigne Myšlenkový proud, který se, mimo jiné, na hranici a limity vědění soustředil, byl renesanční skepticismus. „Ke skepsi na tomto poli podněcoval objev světa, který překračuje sféru jevů – například světa atomů – a odtud vyplývající kontroverze o povaze tohoto světa.“ Montaigne poukazoval na relativnost vědění a mínil, že nezdar jednoho se může proměnit ve zdařilost jeho následovníka a co se nepodařilo odhalit v jednom století, podaří se odkrýt ve století následujícím. Mezi učence řadící se ke skepticismu patřili Robert Boyle, Joseph Glanvill či John Locke, kteří vydávali eseje po vzoru Michela de Montaigna. Skeptický postoj byl také ovlivněn vynálezem knihtisku, jehož zásluhou se šířilo mnoho knih a novin, a tak si lidé začali uvědomovat nesmiřitelnou rozlišnost v popisech událostí. Zpochybňovat se také začaly cestopisy. Jedni cestovatelé začali obviňovat druhé z nepřesných popisů krajin a zemí, z přebírání starších textů dřívějších cestovatelů nebo byli jiní autoři přímo označeni za lháře, kteří popisovanou zem vůbec nenavštívili. „Ať už v 17. století došlo či nedošlo ke krizi, jisté je, že panoval pocit krize.“ Pro francouzského filozofa Michela de Montaigne je charakteristický skepticismus. „Skepticismem chtěl uniknout ze zajetí fanatických vášní.“ Roku 1571, odešel z veřejného života (byl dvakrát zvolen starostou v Borveaux) a začal se věnovat práci na Esejích. V tomto období náboženské nesnášenlivosti a neúčinného politického vedení (tento pohled živil Montaignovu skepsi) se autor obrací do svého nitra a píše Eseje. Myslitelé navazující na Montaignovo učení vynaložili mnoho sil na seřazení tohoto díla do zapadajícího seskupení, nejvíce je dílo děleno na 3 části. První část je stoická (po roce 1570), druhá skeptická (kolem roku 1575) a třetí epikurejská (mezi lety 1578 – 1592). Eseje jsou „volné úvahy o světě, o životě, o člověku, a především o sobě samém. „Již řadu let mám výhradně sebe samého za cíl svých myšlenek, kontroluji a sleduji jen sebe; a jestliže prostuduji i něco jiného, je to jen proto, abych to ihned vztáhl k sobě, či lépe řečeno, obrátil v kus samého sebe.“
Ukázka z knihy Klam. Špioni a lži aneb Jak Rusko obelhává Západ. Autor Edward Lucas. Špionážní služby Kremlu a Západu spolu zápasí již skoro sto let, od doby, kdy Leninovi bolševici v roce 1925 dopadli Sidneyho Reillyho („eso špionáže“). Tento stav trval i v roce 2010, jak dokazuje případ Anny Chapmanové („rudovlásky pod postelí“), deportované tehdy z USA. Významný britský žurnalista a specialista na problematiku Ruska a východní Evropy Edward Lucas ve své nové knize Klam odhaluje skutečný příběh Chapmanové a jejích kolegyní, „spících agentek“ ve Velké Británii a USA. Vrhá světlo na jejich tajné úkoly a lov špionů, který vedl k jejich dopadení. Líčí dosud neznámé triumfy, ale i debakly západních rozvědek za studené války a poukazuje na pozadí nového světa průmyslové a politické špionáže. Kdysi z Moskvy vycházelo nebezpečí mezinárodního komunismu, kdežto nyní jsou jeho zdrojem silovici – bezohlední „držitelé moci“ v Rusku. Kniha Klam je naprosto nezbytná četba pro všechny, kdo chtějí pochopit hrozbu, kterou tito mocipáni představují pro vnější svět, ale i vlastní lid.
Záviš Kalandra - Stalin se vypořádal se starými bolševiky Záviš Kalandra byl zatčen za zvláštních okolností, jakoby náhodou. Dne 7. 11. 1949 si StB přišla pro MUDr. A. Ungára, Kalandrova přítele a příbuzného (první manželka A. Ungára a manželka Kalandrova byly sestry). Oba bydleli ve stejném domě a právě v okamžiku zatčení si Kalandra přišel zatelefonovat do švagrova bytu. Ústřední motivy Kalandrových výslechů jsou trojího druhu: „trockistická“ minulost, styky s L. Novomeským (výpovědi „na L. Novomeského“ se zřejmě měly použít později ke kompromitaci „slovenských buržoazních nacionalistů“) a s O. Peclem. Tento starý přítel se stal pojítkem mezi Kalandrou a „ilegální skupinou národních socialistů“, která v představách strůjců procesu organizovala „rozsáhlou prozápadní špionáž“. Kalandra se díky svým poválečným článkům pro zahraniční tisk poznal s Mary Bakerovou, anglickou tlumočnicí americké tiskové agentury United Press a seznámil s ní též O. Pecla. Pecl chtěl získat pravidelné odběratele tiskových zpráv tak, aby zahraniční tisk měl k dispozici nezkreslené informace o situaci v zemi. Jenže v Československu už v té době bylo všechno tajné: od běžných zpráv o potížích v dopravě přetížené přepravou surovin Sovětům až po zprávy o situaci ve výrobě textilu. Vyvrcholením přiznání dosažených vyčerpávajícími výslechy, kdy Kalandra musel odpovídat vestoje desítky hodin, zatímco vyšetřovatelé se střídali, bylo obvinění, že Kalandra sabotoval základní zájmy průmyslu. Měl to provést tak, že předal M. Bakerové ke zveřejnění v americkém tisku seznam švýcarských firem, jejichž prostřednictvím obcházelo Československo americké embargo na strategické zboží. Kalandra byl jeden z mála, kdo si ve skupině třinácti obviněných, kteří stanuli v červnu r. 1950 před Státním soudem jako „členové ilegálního vedení spikleneckého centra“, již na počátku vyšetřování jasně uvědomoval, že o jeho vině bylo rozhodnuto předem. Vzpomínky jeho obhájce JUDr. Vízka potvrzují, že věděl i to, že soudruzi politickou zradu nepromíjejí; očekával trest smrti. Proces trval několik dní. Záviš Kalandra vypovídal 3. 6. 1950. Z dochovaného zvukového záznamu procesu je patrné, že zůstal nezlomen a k absurdním obviněním přistupoval s ironií a sarkasmem. Společně s M. Horákovou, přítelem O. Peclem a J. Buchalem byl odsouzen k trestu smrti. Odvolání ani dojemná žádost o milost adresovaná prezidentovi jeho ženou nemohly na Kalandrově osudu nic změnit. Před popravou vykonanou brzy ráno dne 27. 6. 1950 mu bylo dovoleno naposledy hovořit s manželkou a předat jí rukopis „Skutečnosti snu“, na kterém pracoval i ve vazbě. Rozsudek smrti nad Z. Kalandrou měl mezinárodní ohlas, protestovali proti němu francouzští spisovatelé A. Breton a A. Camus. Básníku P. Eluardovi nestál jeho český příznivce a literární kolega za pár řádek. V 60. letech usilovala rehabilitační komise Svazu českých spisovatelů o plnou společenskou rehabilitaci Z. Kalandry, včetně vydávání jeho spisů. S nástupem normalizace však tyto snahy padly. Rehabilitace se všem obětem procesu s M. Horákovou a spol. dostalo až po r. 1989. Z. Kalandra byl roku 1991 vyznamenán in memoriam Řádem T. G. Masaryka I. třídy.
Není toho mnoho, co zůstalo po bývalém redaktorovi Svobodné Evropy Karlu Moudrém. Je třeba sáhnout hluboko do archivu. Toto je nahrávka z doby, kdy se Karel pár měsíců před náhlým úmrtím vybičoval k opětovnému psaní a kdy se zaměřil na důležité okamžiky pohnutých evropských dějiny.
Ukázka z knihy Jak chutná moc nejpřekládanějšího slovenského spisovatele. Vášnivá obžaloba zbytnělé, zaslepené, maniakální mocichtivosti, již lze bez nesnází aplikovat téměř v každé době, a v dnešní české společnosti a politice obzvláště. Čte Jaroslav Someš. Ladislav Mňačko se narodil ve Valašských Kloboukách na Moravě ale dětství a mládí prožil v Martině, kde jeho otec dostal místo poštmistra. Aktivně se účastnil druhé světové války v řadách partyzánů. Časově však nestihl povstání na Slovensku, a proto se připojil k partyzánskému hnutí na východní Moravě, k ploštinské skupině. Na začátku 50. let patřil jako jeden z oddaných komunistickému režimu k nejprominentnějším novinářům. S postupem času však nejen ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho nekompromisním odpůrcům. V roce 1961 se v Izraeli jako novinář zúčastnil soudu s Adolfem Eichmannem; proces zpracoval v reportážní knize Já, Adolf Eichmann (1961).[1]ánii (1949), Čínu a Mongolsko (1957), Zakarpatskou Ukrajinu (1956), Maďarsko (1957), SSSR (1960), Francii (1963), Itálii (1964, 1965, 1968), NSR (1964), NDR (1965), Rakousko (1965, 1968), Vietnam (1966). V roce 1959 s výrazným úspěchem vydal autobiografický román Smrt si říká Engelchen (zfilmováno v roce 1960 Ivanem Balaďou a v roce 1963 Jánem Kadárem). Známá je též novela Jak chutná moc z roku 1967 – otřesné podobenství, jak hypnotizující moc může mít totalitní režim. Na počátku 60. let popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž význam bývá srovnáván dokonce s pracemi Alexandra Solženicyna. V roce 1961 se v Izraeli jako novinář zúčastnil soudu s Adolfem Eichmannem; proces zpracoval v reportážní knize Já, Adolf Eichmann (1961). Na podzim roku 1967 odešel do emigrace v Izraeli na protest proti postoji Československa v izraelsko-arabské válce, odkud se však po několika měsících vrátil, jeho první manželka - židovského původu ale v Izraeli zůstala natrvalo. Druhá emigrace, tentokrát podstatně delší, následovola hned po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, po které se usadil v Rakousku u Eisenstadtu. V exilu se pak věnoval intenzivně psaní. Vznikla zde řada scénářů pro televizi, z nichž devět bylo realizováno, a osm prozaických knih, mj. politické eseje Agresoři a Sedmá noc a satirický román s orwellovským nádechem Soudruh Münchhausen, vydaný v exilovém nakladatelství Index. V roce 1966 byl jmenován zasloužilým umělcem - za výrazný podíl na rozvoji slovenské kultury. V prosinci roku 1969 byl vyloučen ze svazu spisovatelů za “zradu socialistických spisovatelů a za politický avanturizmus”. V exilu pobýval v Izraeli, Mnichově, Vídni a nakonec se usadil nedaleko rakouského Eisenstadtu ve vesnici Großhöflein. V roce 1989 se vrátil do Československa. Vystupoval rozhodně proti rozdělení společného státu a po jeho rozpadu v roce 1993 si za své bydliště zvolil Prahu. Zemřel v roce 1994 v Bratislavě. Pohřben je v slovenské obci Lukovištia v okrese Rimavská Sobota.
Dmitrij Gluchovskij (Дми́трий Алексе́евич Глухо́вский) je ruský spisovatel a žurnalista narozený 12. června 1979. Jeho tvorba je převážně v žánru sci-fi a magickém realismu. Ve věku osmnácti let publikoval v roce 2002 na svých webových stránkách knihu Metro 2033, kterou poskytl ke čtení zdarma. Tato kniha si celosvětově získala přes 3 milióny čtenářů a v roce 2005 byla publikována i knižní formou. Stala se rovněž předlohou úspěšné počítačové hry. V roce 2007 vydal svou druhou knihu Soumrak a roku 2009 byla vydána kniha Metro 2034, ruský bestseller roku, která byla také k dispozici na internetu zdarma. Jako novinář působil Dmitry v EuroNews TV, Deutsche Welle a RT. Také píše články pro Harper’s Bazaar, l’Officiel a Playboy. Gluchovskij žil v Izraeli, Německu a Francii. Hovoří pěti jazyky. Dmitrij Gluchovskij: Bez gatí Cena naší supervelmoci činí 30 dolarů. Třicet dolarů za barel ropy. Ropa klesla na třicet a všechno se zhroutilo. Vláda neví, z čeho platit zaměstnance státního sektoru, regiony jsou odkázány na vlastní iniciativu – a můžeme jen poděkovat, že ještě nevzaly právo do vlastních rukou, poslancům spadla čelist a z úst vytekla slina a prezident se zmůže jen na jedno – tvrdit, že je všechno v pořádku, všechno je dobré, že se vše vyvíjí přesně tak, jak bylo plánováno. Třicet dolarů – cena hry na Oživení Průmyslu, hry na Zvedání se z kolen, na Návrat Impéria, na Ruský svět a Geopolitiku. Náhle se ukazuje, že se nic neoživilo, že nikdo nevstal z kolen, ruský svět nesahá ani do Čečny, kde na lidi štvou vlčáky a prohánějí je bez kalhot na běžeckém oválu (pozn. překl. – odkaz na ponížení rodinných příslušníků, jejichž příbuzní v zahraničí protestují proti režimu Kadyrova). Nezahrnuje ale ani Moskvu, kde je takové chování považováno za odpovídající duchu doby. Ukazuje se, že kromě neúnosně drahé ropy tu nebylo vůbec nic. Nic než lehce vydělané peníze, které si stát horečně sypal do děravých kapes. Peníze nezasloužené, peníze získané bez potu, a pokud krví, tak troškou krve těch lidí, ze kterých ji u vrtů a ventilů vyždímali jiní lidé. Jistě, stýskalo se nám po říši, toužili jsme po velikosti. Když už nás Západ nemohl milovat, chtěli jsme, aby se nás alespoň bál, tak jako dřív. Uvnitř vlastní země jsme zůstali bezmocnými a bezvýznamnými mravenci, ale nutně jsme se potřebovali pyšnit alespoň mraveništěm. A znovu nás učili být na to mraveniště hrdí. Hrdí na velkolepé hemžení, jak se nespoutaně rozrůstá, jak bezuzdně rozrývá zem pod sebou a jak neúprosně se valí na okolní ekosystém. Který mravenec by se pro něco takového nenechal rozdrtit? Leda snad nějaký mravenec zcela postrádající vlastenecké cítění. V televizi nám ukazovali vše: nejmodernější zbraně a bojeschopnou armádu, nastrojené dělníky v provozech prosperujících gigantických závodů, uhlazený Kavkaz, zářivé domky pro vojáky, hlavní město oděné do žuly, úctu světových státníků a shovívavý úsměv prezidenta, který z výšky ptačí perspektivy sleduje coby vůdce hejna jeřábů tu velkolepou nádheru. Vůdcovi krajani se náramně hodili na vykonání jedné službičky: díky bilionu dolarů, které spadly z nebe, mohli předstírat, že se znovu zrodila supervelmoc. Metoda byla jednoduchá: kolonku “výdaje” desetkrát nadhodnotili. Lidem se dařilo, i když ne úplně všem. Každý od cara dostal kopějku – důchodci, milionáři, lékaři a dokonce i hipsteři v upnutých kalhotách. Každý dostal něco málo z ropných peněz a pořádnou dávku ropného opojení. Někdo uvěřil, že to bude jako ve Svazu, jiný zase, že tu bude jako v Evropě. Srovnávali jsme se ve všem s USA. Nestačilo nám být šlechtičnou (pozn. překl: odkaz na Pohádku o rybářovi a rybce) , my se chtěli stát druhým pilířem moci a velikosti na zemi a to okamžitě! Slyšíte?! O-kam-ži-tě! No, a teď je barel ropy za třicet dolarů. V tento okamžik je naprosto jasné, kým jsme celou dobu byli. Banánovou republikou. Regionálním hráčem, který náhodou zbohatl díky přírodním zdrojům. Místním vládcem, který se vzmohl. Neměli jsme se srovnávat s Obamou, ale s dalšími nám podobnými ropou nasáklými „váženými lidmi“. Se Saúdskou Arábií, která vydává miliardy na wahhábismus, s Venezuelou a jejím celosvětovým bolivarismem, s Kazachstánem a jeho jedinečnou cestou. Přesně tam patří Rusko se svým ruským světem a obnovením impéria. Gatě dolů a šup na běžecký ovál. Přešlapovat na místě, zatímco civilizace mizí za obzorem.
Následující řádky sepsal a zveřejnil ruský novinář Arkadij Babčenko již v prosinci 2015, tedy necelý rok po Majdanu v Kyjevě, obsazení východu Ukrajiny a anexi Krymu Ruskem v nevyhlášené válce. Slova v něm obsažená však ani s uplynulými měsíci neztrácejí na aktuálnosti a sdělení na intenzitě.
Autor Nikolaj Alexandrovič Berďajev se v knize Prameny a smysl ruského komunismu zaměřuje na duchovní, kulturní a ideové dějiny Ruska, a to především od 19. století. Hned v úvodu ukazuje, že Rusové jsou svým bytostným založením národem Východu - tomu odpovídá charakter státu, vztah mezi sociálními třídami a dlouhodobé smýšlení elit. Dále objasňuje pojmy, jako je slavjanofilství, západnictví, nihilismus, narodnictví či anarchismus, a věnuje se charakteru ruské inteligence a ruské literatury. Autor své vhledy do ruských duchovních dějin plasticky předvádí na miniportrétech ruských osobností, jako je např. Radiščev, Gercen, Čaadajev, Chomjakov, Bělinskij, Černiševskij, Pisarev, Bakunin, Něčajev, Tkačev a Lenin. Zejména na nich si čtenář jasně a konkrétně uvědomí, jak bytostně odlišné je ruské myšlení od západní mentality a západního duchovního i sociálního světa, a zejména od jakéhokoli liberalismu. Jeho konstantní rysy jsou fanatismus a asketismus, hluboký nihilismus, revolucionářství, dogmatický kult lidu a sen o jeho domnělém osvobození. Velmi působivá a přesvědčivá je též kapitola o ruské literatuře 19. století, která je sice mesianistická, ale zároveň hluboce apokalyptická, očekávající katastrofu, výbuch, zmar (Dostojevskij, Leontěv, Fjodorov a další). Dnešní čtenář s překvapením zjišťuje, kolik skutečně radikálních domácích předchůdců a zdrojů ruský bolševismus měl a jaký “kvas” mu po desetiletí a staletí předcházel. Podle Berďajeva bolševismus zcela organicky vyrůstá z domácích ruských pramenů a marxismus je pouze sjednocujícím teoretickým a organizačním vazivem hnutí. Berďajevova kniha neztrácí svou aktuálnost. Při četbě jeho výkladů čtenář mimoděk srovnává s dějinami a mentalitou vlastního národa a klade si otázky, do jaké míry je současné Rusko vypočitatelnou zemí a jak se její zvláštní duchovní ustrojení projevuje anebo může projevit dnes. Lze očekávat, že se v něm skutečně mohou prosadit západní liberálně demokratické hodnoty? Jaký postoj k této zemi zaujímat a jakou vůči ní vést politiku?
Dopisy z vězení jednoho z předních disidentů v letech 1968 až 1989. Rudolf Battěk byl za svou kritiku normalizačního režimu poprvé uvězněn už v září 1969. Celkem strávil ve vězení devět let. Kdo vezme do ruky knihu Jako červenej Karkulák s podtitulem Dopisy z vězení, kterou vydalo nakladatelství Gallery v roce 2002, dozví se o životním zaměření Rudolfa Battěka to nejdůležitější: koncem války se zapojuje do protinacistického odboje. V padesátých letech odmítá za komunistického režimu zúčastnit se parlamentních voleb. Následuje postih v zaměstnání. Jako zámečník-údržbář v SONP Kladno Poldi začíná pak soukromě provádět sociologický výzkum malých pracovních skupin. Výzkum je později kladně posouzen Sociologickým ústavem Československé Akademie věd a Battěk v něm v roce 1965 nastupuje jako odborný pracovník. Od počátku šedesátých let sleduje politický vývoj v zemi, který v Pražském jaru začíná zdůrazňovat svébytnost české kulturní a politické tradice. V březnu 1968 spoluzakládá Klub angažovaných nestraníků (KAN). Je kooptován do tehdejší České národní rady. Ani po vstupu sovětských vojsk neustává ve své nonkonformní činnosti. V květnu 1969 píše otevřený dopis poslancům ČNR, po němž následuje v září další s peticí Deset bodů. Dokument podepsali Václav Havel, Ludvík Vaculík a další. Battěk se stává nekonformním, protestujícím občanem. A to se v zemi okupované sovětskými vojsky a prosovětsky orientovanou vládou netrpí: následuje třináctiměsíční vazba, pak propuštění bez soudu. Propuštění ze zaměstnání přichází vzápětí. V roce 1971 je opět zatčen. Tentokráte za organizování celostátní letákové akce před parlamentními volbami. Ve vazbě tráví 11 měsíců. Následuje soud a nonkonformista Battěk je odsouzen na tři půl roku za podvracení republiky. Po propuštění pracuje jako čistič výloh. Mezi prvními podepisuje koncem roku 1976 Chartu 77; v roce 1978 spoluzakládá Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a Hnutí nezávislých socialistů. V roce 1980 se stává mluvčím Charty 77. Opět následuje zatčení. Battěk je falešně obviněn z napadení veřejného činitele, dodatečně obviněn také z podvracení republiky a v červenci r. 1981 odsouzen na sedm a půl roku do vězení. Byl to jeden z nejvyšších trestů, který kdo z nekonformních občanů za husákovské normalizační éry dostal. Po odvolání byl trest zmírněn na dobu pěti a půl roku. Koncem roku 1985 byl propuštěn. Pokračuje však v opoziční aktivitě a v roce 1988 spoluzakládá Hnutí za občanskou svobodu (HOS). V památném listopadu 1989 se účastní založení Občanského fóra; následně je zvolen poslancem Federálního shromáždění a po parlamentních volbách v roce 1990 se stává předsedou Sněmovny lidu. V oficiální politice nezůstává však dlouho. Již v roce 1992 odchází z parlamentní funkce a působí jako politický publicista.