V první polovině roku 1500 sepsal Pero Vaz de Caminha zprávu portugalskému králi o objevení Brazílie výpravou kapitána Pedra Álvarese Cabrala. Krátká ukázka z tohoto překladu unikátního svědectví účastníka jedné z objevných plaveb k americkému kontinentu.
Ukázka z podrobného vylíčení cest po jižním Tibetu, které italský antropolog a fotograf Fosco Maraini podnikl v letech 1937 a 1948, patří dnes k nejvýznamnějším dokumentům o životě Tibetu a jeho obyvatel před čínskou invazí z počátku padesátých let. Marainiho vyprávění, zachycující vedle množství přírodních, historických, kulturních a náboženských poznatků také řadu setkání s tibetskými učenci, mnichy, aristokraty i prostými rolníky a pastevci, je přitom výsledkem vzácného spojení odborné erudice s lidskou citlivostí, s nimiž autor přistupuje k předmětu svých pozorování a úvah. Samostatnou kapitolou je soubor několika desítek doprovodných fotografií, které jsou dnes v mnoha případech jediným dokladem tibetských náboženských artefaktů nenávratně zničených během čínské okupace. Knihu doplňují autorovy nové poznámky k jednotlivým původním kapitolám a stručný nástin tibetského buddhismu a dějin Tibetu od nejstarších dob až do současnosti. Fosco Maraini (1912-2004) absolvoval studia antropologie a působil mj. na univerzitách v Kjótu, Oxfordu a Florencii. Je autorem řady knih s asijskou, zejména japonskou tematikou.
Od pohárku k pacičkám Vývoj synapsí v mozku František Vyskočil | 16. 3. 2006 | Vesmír 85, 135, 2006/3 Při rozvoji nervové soustavy obratlovců a člověka se postupně uvádějí v činnost genetické programy, které mění jak počet neuronů (především apoptózou), tak funkci neuronů i jejich spojů, synapsí. U rostoucích savčích mláďat pozorujeme, jak se zlepšuje koordinace pohybů a jak stále rychleji reagují na nebezpečí a potravu. Zprvu vratká a neohrabaná novorozená hříbata nebo kůzlata po několika dnech či týdnech už nemůžeme dohonit, bezbranní slepí králíčkové se nám před očima mění na ušaté střely. Pod obecným konstatováním, že nervová soustava po narození „spurtuje“ nebo „dozrává“, se skrývají zcela konkrétní morfologické, biochemické a biofyzikální změny. Jedním z takových měřitelných parametrů při přestavbě nervové soustavy je velikost a doba trvání slabounkých synaptických proudů, vznikajících vyloučením jednotlivých kvant neuropřenašeče. Tyto miniaturní synaptické proudy dnes můžeme pomocí mikroelektrodové techniky (například terčíkovým zámkem) měřit v řádech nano- až pikoampérů (10–9–10–12 A). Čím je celkový budivý nebo tlumivý proud za synapsí strmější a kratší, tím rychleji se přenáší informace mezi vlastními neurony (nebo motorickým neuronem a výkonnou jednotkou, například svalem), což se projeví na zkrácení celkové reakční doby. Až dosud se zrychlení synaptického přenosu připisovalo většinou jenom tomu, že se v určitém období po narození (u laboratorního potkana dvanáctý až patnáctý den) mění program výroby receptorů – v synaptických membránách neuronů se pomalé a nízkovodivé receptory pro neuropřenašeče nahrazují novými typy. Ty se otevírají rychleji a synchronněji, prochází jimi větší iontový proud. Tato představa vyplývala mj. i z našich nálezů v šedesátých letech, kdy jsme objevili na nervosvalové synapsi dva typy acetylcholinového „nikotinového“ receptoru-kanálu, jeden pomalý denervační (později prokázaný jako embryonální), druhý rychlý „dospělý“. 1) Přeměna „pomalého“ embryonálního receptoru-kanálu na „rychlý“ je dána změnou výrobního programu v jednom ze čtyř typů podjednotek formujících mezi sebou kanál (obrázek 1). Některé synapse, především v centrálním nervovém systému, jsou ale vybaveny receptory, které mají téměř stejné složení a funkci jak v embryonálním, tak v dospělém organizmu. Přesto i u těchto zápojů pozorujeme zkracování reakční doby během dospívání. Jak se nyní ukazuje, zrychlení je podmíněno především morfologickou strukturální přestavbou. Takové synapse nacházíme třebas v mozečku. Mozeček (malý mozek, cerebellum) je centrum pro pohyb a umístění těla v prostoru. Sbíhají se v něm informace z oka, ze svalů, smyslů, kloubů, orgánů rovnováhy a korigují se pohyby i poloha těla. Zvláště dobře je vyvinut u ryb, ptáků a savců. U člověka mj. pomáhá udržovat polohové (posturální) reflexy, které zajišťují, abychom neupadli, což se nám všem, jak známo, často přihází ve věku batolecím (a některým i ve věku dospělém, buď pod vlivem alkoholu, nebo po úrazu, kdy je mozeček poškozen). Pokračování →
Gnóze, také gnose, (gnosis - poznání) nebo také novodobý termín gnosticismus je nepřesně definovaná nábožensko-filosofická dualistická nauka, která vznikla v pozdní antické době mezi židovskými nazarény a esejci na Blízkém východě už v 1. století před n. l. Za prvního přímého učitele a šiřitele gnostických myšlenek bývá někdy považován Ježíš Nazaretský. Významnou roli hrála gnóze v prvních dvou stoletích našeho letopočtu. Navazovala na myšlenky novoplatonismu, který zdůrazňoval příbuznost duše a Boha, i na různé východní ideje. Obsahově je blízká buddhismu i taoismu. Její podstatou je myšlenka, že lidská duše je uvězněna v hmotě lidského těla a že ji lze vysvobodit poznáním vztahů mezi lidským a božským. Gnóze pokládá svět a hmotu nikoli pouze za nižší, ale dokonce za negativní princip, za výtvor padlého demiurga, často ztotožněného s Bohem židovské bible. Gnóze je poznání subjektivní, intuitivní, člověk musí prožít pozitivní zážitek Boží existence. Bůh je pro gnostika všude, cílem je objevit v sobě „Božství člověka“, najít v sobě jeho jiskry. Takové poznání je však přístupné jen vyvoleným, vedle křtu je nutné i zasvěcení. Gnosticismus nelze chápat jako víru nebo náboženství v pravém slova smyslu, některé jeho prvky souvisejí spíše s mysticismem, jiné spadají spíše do oblasti filosofie. Gnosticismus významně ovlivnil i rané křesťanství. Rozpor mezi gnózí a křesťanstvím nebyl příliš zřetelný a většina gnostiků se ještě ve 3. století pohybovala v rámci křesťanské církve a považovala se za její elitu, která má hlubší vhled než obyčejní věřící a od pouhé víry dospěla k poznání, gnózi. Gnosticismus byl pěstován v kruzích okolo jednotlivých gnostiků, nevytvořil jednotný organizovaný systém, naopak se rozpadl v řadu různých proudů (Amónovci, Naasejci, Setovci a jiní). Jedním z nich byl i hermetismus, který obohatil gnostické spekulace o prvky magie, alchymie a egyptské mytologie. Jeho nauka se soustřeďuje v díle Corpus Hermeticum, souboru spisů připisovaných mýtickému Hermu Trismegistovi, které vznikaly pravděpodobně v Alexandrii mezi 1. a 3. stol. našeho letopočtu. Ve 3. století ustoupila gnóze myšlenkám křesťanským, ale po celou dobu středověku existovala jako málo zřetelný hlubší proud pod křesťanskou filosofií. V minulém století se však gnóze znovu vynořila v několika esoterických a mystických formách a v „nových náboženstvích“. Gnostické prvky v sobě obsahuje např. theosofie a také Steinerova antroposofie, směs nejrůznějších proudů včetně gnosticismu, hinduismu a křesťanství. I v současné době existují různé sekty a skupiny, které se na gnózi odvolávají. Existuje např. Americká gnostická společnost, jsou vydávány gnostické časopisy a také v literatuře se termín gnóze a její myšlenky objevují stále častěji. Gnóze je esoterický neostře definovaný sytém, patřící do oblasti filosofické a náboženské, nikoli do oblasti vědy. Nebezpečný může být tam, kde jsou gnostické představy prezentovány jako skutečný výklad světa, a kde se stávají východiskem vyučovacího systému, jakým je např. Waldorfská škola. Zdroj textu: Sisyfos - Klub českých skeptiků
Jaké byly první kontakty Čechů s Egyptem, kdy a jak se rozvíjí vědomí o dějinách a kultuře starého Egypta u nás a mnohé další otázky. Egyptské vlivy rezonovaly od 18. století v evropské kultuře a umění. Architektonické prvky, výtvarné umění, literární motivy se staly její nedílnou součástí. Hana Navrátilová vystudovala egyptologii a historii na FFUK, je tedy historička a egyptoložka se specializací na kulturní dějiny egyptské Nové říše, staroegyptskou historiografii a historickou kulturu Egypta. Nejdříve byla zaměstnána v Českém národním egyptologickém centru, následně v Českém egyptologickém ústavu FF UK a posléze působila v Griffith Institute, University of Oxford. Zpracovává téma recepce Egypta v evropské kultuře, na kterém spolupracuje se členy Egyptologického ústavu Vídeňské univerzity v rámci dlouhodobé spolupráce, podporované grantovým programem AKTION.
Ukázka z knihy Kapitoly z histórie československej mikrobiológie (2). Brucelóza je zoonóza rozšířená na celém světě přenosná na člověka. Původcem lidských onemocnění jsou bakterie Brucella suis, B. abortus, B. melitensis a B. canis. Rod Brucella obsahuje šest druhů, které se liší ve výběru rezervoárových zvířat, metabolických a kultivačních charakteristikách a v antigenní stavbě. B. abortus postihuje hovězí dobytek, velbloudy, jaky a bizony, B. suis domácí vepře, černou zvěř a soby, B. melitensis kozy, ovce a velbloudy, B. canis psy, B. ceti a B. pinnipedialis kytovce a tuleně. Brucely jsou rezistentní vůči vlivům zevního prostředí, dlouho přežívají v infikovaném mléce i mléčných výrobcích. Zdrojem nákazy mohou být i zvířata s latentní infekcí. Pasterizace a běžné dezinfekční prostředky brucely ničí 1, 2, 4. Ve vyspělých zemích včetně ČR byla brucelóza u hospodářských zvířat vymýcena před desítkami let účinnými veterinárními programy. V minulosti se v českých zemích vyskytovala i lidská onemocnění vyvolaná Brucella abortus, kdy zdrojem nákazy byl hovězí dobytek. Po druhé světové válce byl nakažený dobytek vyhuben, proto se v současnosti v ČR výskyt humánní brucelózy omezuje na ojedinělé importované případy. Některé biovary brucel se v ČR vyskytují v populacích divokých zvířat, zejména zajíců, žádné lidské onemocnění ale z těchto zdrojů hlášeno nebylo 1, 2. K přenosu brucelózy může dojít potřísněním kožní oděrky nebo oční spojivky exkrety nebo tělními tekutinami nemocných zvířat, vdechnutím kontaminovaného aerosolu, požitím syrového mléka nemocných zvířat nebo nepasterizovaných výrobků z něho připravených. Maso obsahuje nízký počet mikrobů, proto není jeho konzumace tak nebezpečná. Profesionální brucelózou jsou ohroženi veterináři, řezníci, ošetřovatelé dobytka a osoby manipulující s kulturami živých mikroorganismů v laboratořích. Interhumánní přenos je výjimečný; k přenosu může dojít z matky na dítě při porodu, (bakterie jsou totiž přítomny v porodních cestách), nebo sexuálním stykem. U člověka vyvolávají brucely systémové onemocnění, které může postihnout jakýkoliv orgán.
Změny Golfského proudu - Příspěvek k hrozivému oteplování Evropy nebo spíše spásonosný zdroj k ochlazování Evropy? Upozornění: článek Miloše Dokulila pochází z první poloviny prvního desetiletí 21. století a je tedy jedním z mnoha dobových odhadů budoucí situace. Více informací o současných hypotézách s odkazy na zdroje naleznete na blogu tohoto podcastu. Vysvětlivky: Sverdrup je jednotka na měření přesunu objemu mořské vody v mořských proudech, používá se pouze v oceánografii. Její zkratkou je Sv. Je pojmenována po norském oceánografovi Haraldu Ulriku Sverdrupovi. Sverdrup značí množství přepravené vody v čase: 1 Sv = 1 000 000 metrů krychlových za 1 sekundu Ačkoli námořníci vědí o Golfském proudu už od Kolumbových dob, jeho první mapu publikoval až Benjamin Franklin v roce 1770. Dnes víme, že je to nejrychlejší oceánský proud na světě, že je velmi spletitý a při svém pohybu směrem na sever se rozšiřuje v řadu spirál a podproudů. Množství vody dopravované tímto proudem je jednoduše ohromné. Určitě si vzpomenete, že se mořské proudy měří ve sverdrupech a že jeden sverdrup se rovná průtoku jednoho milionu kubických metrů vody za sekundu. U mysu Hatteras jižně od Washingtonu, kde se Golfský proud stáčí směrem od pobřeží do hlubších vod, dosahuje jeho tok 87 sverdrupů. Tam, kde dosahuje maxima, což je kolem 65° západní délky, má průtok 150 sverdrupů. Průměrný průtok činí asi 100 sverdrupů, což je 600krát více než průměrný průtok Amazonky. Ve své severní části je Golfský proud daleko teplejší než okolní vody. Mezi Faerskými ostrovy a Velkou Británií má například poměrně příjemnou teplotu 8 °C, zatímco okolní voda má 0 °C. Zdrojem tepla je tropické slunce, jehož paprsky ohřívají střední Atlantik, a proud toto teplo velice efektivně přepravuje dál. Jak už v roce 1903 poznamenal Russel Wallace: „Jelikož je vzduch 770krát lehčí než voda, vyplývá z toho, že teplo z jedné kubické stopy vody ohřeje více než 3 000 kubických stop vzduchu.“ V severním Atlantiku teplo z Golfského proudu ohřívá atmosféru, čímž otepluje evropské klima tak, jako kdyby se zde množství slunečního záření zvýšilo o třetinu. Poté co vody Golfského proudu odevzdají své teplo vzduchu, padají ke dnu v podobě velkého oceánského vodopádu. Tento vodopád je hnací silou a zároveň Achillovou patou oceánských proudů na celé planetě, protože, jak ukazuje historie, byl opakovaně přerušován. Tim Flannery: Měníme podnebí – Minulost a budoucnost klimatických změn Kniha australského vědce Tima Flanneryho, předního světového biologa, paleontologa a odborníka na klimatickou změnu, přehledně podává podrobné informace o jednotlivých faktorech klimatické změny, o jejích dopadech již zaznamenaných i očekávaných a o krátké historii boje proti ní i obdobným hrozbám. Důkladně se zabývá všemi přírodovědnými, ekonomickými, společenskými i technologickými aspekty problému včetně alternativních technologií ve výrobě. Záhy po svém vydání na podzim 2005 vzbudila značný rozruch. Mezi nadšené zastánce knihy i jejího poselství patří tak různorodé osobnosti jako britský premiér Tony Blair, kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger či britský podnikatel sir Richard Branson.
Ukázka z knihy Vlny hrůzy. Autorem je známý český geolog a geochemik Petr Jakeš, který přístupnou formou přibližuje poznatky o příčinách zemětřesení, tsunami, sopečné činnosti, o jevech, které je doprovázejí, a též se ve své knize zaobírá možnostmi jejich předvídání a varovnými systémy. Doporučujeme: Záznam přednášky Aleše Špičáka na téma Dokážeme předpovídat zemětřesení?
Zvuková podoba článku Tomáše Hájka z časopisu Vesmír s názvem Kauzalita, pověry a medicína. Vesmír 85, 230, 2006/4
Vladislav Chvála - Jak daleko jsme od dob Sigmunda Freuda? (časopis Vesmír 85, 362, 2006/6) Freud si dovolil ukázat na něco, co všichni tušili, co v soukromí bezesporu prožívali, ale ze společenských důvodů pečlivě skrývali. Jak píše Zweig o společnosti: „Omezila svou morálku na to, že mladému člověku sice nezakazovala, aby provozoval svou vita sexualis, ale požadovala, aby si tuto trapnou záležitost vyřizoval nenápadným způsobem. Nebylo-li už možné sexualitu sprovodit ze světa, pak alespoň měla zůstat uvnitř světa mravů neviditelná.“ Freud ukázal, jak si potlačované nevědomé síly vybírají svou daň v podobě symptomů a nemocí.
O jménech genů a vědcích Tři kategorie zmatenosti Zuzana Storchová | 13. 4. 2006 | Vesmír 85, 200, 2006/4 Příslušníci různých sekt či tajných společností se často pokoušejí o zavedení tajného jazyka. Jedna z takových sekt se svou snahou pokročila daleko – natolik daleko, že si už ani její příslušníci v podstatě nerozumějí. Jde o molekulární biology a jejich tajnou řečí je podivuhodný kód sloužící k pojmenování genů.
Farmaření není u živočichů zrovna časté - kromě člověka se mu věnují jen někteří mravenci, termiti a brouci kůrovci. Hned po člověku jsou nejlépe prozkoumanými farmáři mravenci z taxonomické skupiny Attini. Tito jihoameričtí mravenci si do svých hnízd nosí ukousané části listů rostlin. Ty rozžvýkávají a na vzniklém substrátu pěstují houby z rodů Leucoagaricus a Leucocoprinus, kterými se živí. Entomologové z amerického Smithsonian’s Museum of Natural History nyní dovršili 15 let sbírání různých mravenců a u 91 druhů mravenčích farmářů i jejich příbuzných provedli sekvenování DNA. Na základě získaných dat zkonstruovali evoluční “strom”. Ten ukazuje, že všichni mravenci, kteří obhospodařují své houbové zahrádky, mají společného předka. Mravenec-průkopník žil asi před 50 miliony let, v době, kdy na zemi panovalo výrazně teplé období. V následujících 30 milionech let se mravenčí zemědělství zdokonalovalo a od jediného systému pěstování hub se oddělily tři další. Každý z nich má svou vlastní unikátní sadu pěstovaných hub. Z jednoho z nich se relativně nedávno - před 8 až 12 miliony lety - vyvinul pátý systém, který se vyskytuje u dnešních mravenců rodu Atta. Z těch se pak stali největší býložravci jihoamerických deštných pralesů.
V České republice roste více než sto tisíc druhů hub, na celém světě snad tři miliony. Kolik přesně? Nikdo neví. Nejsou tu přitom zdaleka jen pro houbaře. Jsou to živé chemické továrny, recyklační centra a sklady strategických surovin.