11:35

S37:E01 Aug 24, 2024

Dagmar Skálová

Cyklus rozhlasových medailonů několika politických vězňů komunistického Československa s názvem Zapomenuté portréty. Na Dagmar Skálovou se v roce 1949 s žádostí o spolupráci obrátila důstojnická odbojová skupina vedená majorem Prokešem a právníkem Borkovcem. Dagmar Skálová spolu s Jiřím Navrátilem a Jiřím Řehákem zapojila starší skauty, kteří měli působit jako spojky a zajišťovat zásobování a lékařské ošetření. Vojáky však pravděpodobně už od začátku sledovala tajná policie a v den akce postupně celou skupinu, včetně asi stovky skautů, pozatýkala. Zadrženým skautům se zejména pomocí morseovky podařilo domluvit na stejné výpovědi, tedy že v ulicích Prahy hráli noční bojovou hru. Během vyšetřování se Dagmar Skálová chovala velmi statečně a všechnu vinu brala na sebe. Předpokládala, že jako ženu ji komunisté nepopraví, a tvrdila, že mladí skauti o plánech na převrat nic netušili. V procesu Skálová a spol. tak bylo nakonec obžalováno třiadvacet a odsouzeno pouze devět skautů. Sama Dagmar Skálová byla ovšem pro velezradu odsouzena na doživotí. „Cestou ze soudní síně mi pak povídá bachařka: »Skálová, co jste tak veselá? To jdete domů? « Já na ni, že ne, že mám doživotí. Nevěřila mi. A já přitom myslela na kluky z našeho skautského střediska, na ty, kteří snad ve stejné chvíli odcházeli domů,“ vzpomínala později Skálová. Druhý nejvyšší trest, dvacet let, byl udělen Jiřímu Navrátilovi, později dlouholetému starostovi Junáka, třetí Františku Falerskému, patnáct let. „V organizaci převratu jsme byli někde na konci, za což tresty byly úplně jiné. Ale z propagačních důvodů potřebovali udělat skautskou protistátní skupinu, kde na prvním místě musela být Dagmar Skálová, která to organizovala, a já jsem byl její zástupce. Takže ona dostala doživotí a já jsem dostal dvacet roků,“ popisoval Jiří Navrátil, zesnulý před dvěma lety. Celý pokus o převrat vyústil v pět politických procesů, v nichž padlo šest rozsudků smrti. Manžel Dagmar Skálové, skautský vedoucí Karel Skála, dostal trest ve výši čtyřiadvaceti let. Z doživotního trestu strávila Dagmar Skálová ve vězení dlouhých šestnáct let a nepoddala se ani tam: roku 1956 patřila do skupiny politických vězeňkyň, které napsaly protestní dopisy o porušování lidských práv v tehdejším Československu generálnímu tajemníkovi OSN. Kvůli tomu se jí také netýkaly amnestie na začátku 60. let, propuštěna byla až v roce 1965. Za svůj životní postoj založený na skautských ideálech svobody, demokracie a odpovědnosti vůči svému okolí byla Dagmar Skálová v roce 1997 vyznamenána Řádem Tomáše Tomáše Garrigua Masaryka. Celkem bylo během komunistické totality odsouzeno na 600 skautů a skautek, tisíce byly vystaveny šikaně, jedenáct zaplatilo cenu nejvyšší. Dagmar Skálová i Karel Skála skautovali nejdříve v Plzni a později v Praze, kde založili středisko Šipka. Poslechněte si rozhlasový dokumentární medailon o někdejší politické vězeňkyni a významné české skautce Dagmar Skálové v rámci cyklu Zapomenuté portréty. Na jaře roku 1968 posluchač filmové režie pražské FAMU Vlastimil Venclík natočil na magnetofonový pásek sadu rozhovorů s někdejšími politickými vězni komunistického režimu, které chtěl využít při tvorbě filmu Národ sobě. Koncepce filmu se však změnila a nahrávky zůstaly nevyužity. Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal redaktor Petr Slinták, který po digitalizaci magnetických záznamů připravil sérii vzpomínek vybraných politických vězňů. Odborná spolupráce: Martin Tichý, Pavel Horák, Ondřej Vojtěchovský, Michal Pehr. Zvuková spolupráce: Josef Kačírek. Episodes: Dagmar Skálová Klement Lukeš František Suchý Jaroslav Jindra Radovan Procházka Zdeněk Peška František Kuchař Vojtěch Jandečka Zapomenuté portréty (BONUS) všechny epizody

12:53

S37:E02 Aug 24, 2024

Klement Lukeš

Klement Lukeš se narodil 2. listopadu 1926 v Rakvicích na jižní Moravě. I přesto, že byl od začátku života nevidomý, dokázal dobře komunikovat s okolím. Úsek raného dětství chlapci vtisknul základní potřebu a dovednosti společenské komunikace. Do ústavu pro nevidomé v Brně byl přijat v roce 1934 a setrval tam až do roku 1946. Ve škole prospíval díky své výborné paměti velmi dobře. Věnoval se též hře na klavír a ladění pián. Protože tíhnul k literárním oborům, využil mimořádné poválečné příležitosti a přihlásil se ke studiu na politické a sociální škole. Postupně se jeho společenské kontakty rozrůstaly do té míry, že se stýkal s nejznámějšími umělci i politiky. Studium přerušil, protože ho coby příznivce poválečných změn lákalo zaměstnání konzultanta v aparátu KSČ. Už od začátku 50. let se však Lukešův vztah k prováděné komunistické politice začal proměňovat. V polovině 50. let se pamětníkův život zkomplikoval tím, že veřejně zaujal k politice KSČ kritické stanovisko a navíc udržoval čilé kontakty s jugoslávskými emigranty a diplomaty. Se svým kolegou Eduardem Novákem byl Lukeš považován za předního stoupence na Sovětském svazu méně závislé a demokratičtější socialistické politiky. Po celá 50. léta se přitom pamětník dokázal pohybovat v blízkosti vlivných osobností a z toho také informačně profitovat. Od druhé poloviny 50. let působil jako pracovník Osvětového ústavu a v rámci svých společenských aktivit udržoval řadu kontaktů. I proto byl policejně sledován a nakonec v roce 1961 Státní bezpečností zatčen. Padlo na něj podezření z vyzvědačství ve prospěch Jugoslávie a byl obviněn z toho, že předává citlivé informace nepřátelským diplomatům. Žaloba nakonec byla i z mezinárodněpolitických důvodů stažena. Po ukončení vazby měl Klement Lukeš přikázány pouze dělnické práce a byl vypovězen z Prahy. Nakonec nastoupil do brněnské Drutěvy, aby se vyučil kartáčníkem. Po dalších peripetiích došlo v roce 1965 k prominutí zákazu působení v hlavním městě. Protože coby nevidomý hledal Lukeš obživu obtížně, byla mu vykázána práce bibliografa ve Slepecké knihovně a tiskárně v Praze. V roce 1968 se stal na krátkou dobu ředitelem vzdělávacího institutu a po vojenském obsazení Československa přešel jako odborný pracovník do Ústavu pro výzkum veřejného mínění, odkud byl v roce 1973 propuštěn jako politicky nezpůsobilý. Opět byl přinucen vrátit se k manuální činnosti. Stal se domáckým dělníkem invalidního družstva Obzor a jeho zaměstnancem byl až do roku 1989. Postavení Klementa Lukeše bylo do značné míry disidentské i v letech takzvané normalizace. Přes přísný dohled tajné policie a navzdory represím ze strany režimu, Lukeš kladl odpor tehdejší moci. Ve spolupráci s řadou přátel a s pomocí manželky organizoval vydávání zakázaných knih, které pak pro nevidomé nahrával na magnetofonové pásky. Podílel se na čilých stycích s emigranty a distribuoval literaturu dodanou ze zahraničí. Klement Lukeš též patřil mezi první signatáře Charty 77 a po roce 1989 se stal se členem Správní rady Nadace Olgy Havlové. V roce 2000 obdržel prezidentské vyznamenání za zásluhy o stát. Krátce nato, v den svých čtyřiasedmdesátých narozenin, zemřel. Na jaře roku 1968 posluchač filmové režie pražské FAMU Vlastimil Venclík natočil na magnetofonový pásek sadu rozhovorů s někdejšími politickými vězni komunistického režimu, které chtěl využít při tvorbě filmu Národ sobě. Koncepce filmu se však změnila a nahrávky zůstaly nevyužity. Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal redaktor Petr Slinták, který po digitalizaci magnetických záznamů připravil sérii vzpomínek vybraných politických vězňů. Odborná spolupráce: Martin Tichý, Pavel Horák, Ondřej Vojtěchovský, Michal Pehr. Zvuková spolupráce: Josef Kačírek. Episodes: Dagmar Skálová Klement Lukeš František Suchý Jaroslav Jindra Radovan Procházka Zdeněk Peška František Kuchař Vojtěch Jandečka Zapomenuté portréty (BONUS) všechny epizody

13:40

S37:E03 Aug 24, 2024

František Suchý

František Suchý se narodil 17. dubna 1927 v Praze. Františkovi rodiče se snažili syna od začátku vést k etickým hodnotám a chlapce toto ovlivnilo na celý život. Roku 1932 se jeho otec stal ředitelem pražského krematoria, kde mu byl přidělen i služební byt. Neobvyklé místo získal ve výběrovém řízení jako zahradní architekt schopný spravovat i přilehlý urnový háj. Za protektorátu v krematoriu začali spalovat oběti politických vražd z Pankráce i Kobylis. Františkovi tehdy bylo šestnáct let a musel zapisovat jména těch, kteří byli před pár hodinami popraveni. Františkův otec nesměl vyzrazovat jména popravených, musel je evidovat, a papíry předávat okupantům. Popel obětí měl kompostovat. Tajně jej však schovával, čímž riskoval vlastní život. Během války bylo takto v ilegální třetí směně zpopelněno kolem 2200 osob, jejichž jména většinou František Suchý starší zaznamenal. Do kompostu pak dával obyčejný popel, který v případě potřeby ukazoval při kontrole. Během Pražského povstání se František Suchý spolu se spolužáky zapojil do bojů. Jak praví, byl šťasten, že se Češi zbavili okupantů, ale radost z Rudé armády neměl. O poměrech v Sovětském svazu, tamní tajné policii NKVD a politických perzekucích se podle pana Suchého po válce ledacos proslýchalo. František Suchý maturoval v roce 1947 a s touhou stát se konstruktérem nastoupil ke studiu na vysoké škole. Tam ho zastihly i únorové události. Zúčastnil se nočního pochodu studentů na Hrad, kde delegaci přijal prezident Beneš. František Suchý coby člen národně socialistické strany začal vydávat letáky a šířit projevy Tomáše Garrigua Masaryka. Ve svém autě nechal přespat agenta Jaroslava Koudelku. Přátelé pana Suchého uvažovali o emigraci, on nikoli. Poté, co v krematoriu viděl, jak tam opět vozí těla popravených rozhodl se k zapojení do odboje. Jeho otec opět schovával popel obětí totalitního režimu. Urny popravených byly pak anonymně ukládány ve společném pohřebišti. Příbuzní byli o kremaci informováni, ovšem nesměli vidět ani tělo, ani být přítomni obřadu. Mladý František držel v ruce i urnu Milady Horákové. Po zatčení agenta Koudelky policisté zatkli v roce 1952 i Františka Suchého. Začaly první výslechy v Bartolomějské ulici. Otec byl zadržen po dvou měsících a matka těsně před procesem. Manželé Suší přitom byli krátce zatčeni už v roce 1949 pro pomoc jiné rodině při útěku za hranice. V pozdějším politickém procesu byli odsouzeni na 4 a 4,5 roku odnětí svobody. Vyšetřování trvalo čtvrt roku a rozsudek pro Františka Suchého mladšího zněl 25 let vězení. Za nejhorší kriminál pan Suchý považoval Mírov. Na Bory a Leopoldov se ovšem dostal až v letech pro politické vězně příznivějších. V Opavě směl pracovat v technickém ústavu, takže bylo vyloučeno, aby ho bachaři týrali. I tam si ovšem prošel korekcemi o hladu a tvrdé loži. Důvody mohly být různé: stačilo nepozdravit nebo mít špatně uklizeno v cele. Na Mírově pracoval jako jediný laik mezi uvězněnými kněžími. Do roku 1960 se pohyboval pouze mezi politickými vězni, až poté se mezi ně začali dostávat skuteční zločinci. Propuštěn byl na podzim roku 1964 po odpykání poloviny délky trestu. O dění venku byl dobře informován a svět přede zdmi žaláře ho nepřekvapil. Zaměstnali ho coby zámečníka ve Vršovicích a po jedenácti letech až do důchodu pracoval v konstrukci podniku Kovodílo. Na jaře roku 1968 posluchač filmové režie pražské FAMU Vlastimil Venclík natočil na magnetofonový pásek sadu rozhovorů s někdejšími politickými vězni komunistického režimu, které chtěl využít při tvorbě filmu Národ sobě. Koncepce filmu se však změnila a nahrávky zůstaly nevyužity. Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal redaktor Petr Slinták, který po digitalizaci magnetických záznamů připravil sérii vzpomínek vybraných politických vězňů. Odborná spolupráce: Martin Tichý, Pavel Horák, Ondřej Vojtěchovský, Michal Pehr. Zvuková spolupráce: Josef Kačírek. Episodes: Dagmar Skálová Klement Lukeš František Suchý Jaroslav Jindra Radovan Procházka Zdeněk Peška František Kuchař Vojtěch Jandečka Zapomenuté portréty (BONUS) všechny epizody

14:33

S37:E04 Aug 24, 2024

Jaroslav Jindra

Příběh politického vězně Jaroslava Jindry z cyklu ZAPOMENUTÉ PORTRÉTY. Historie má různé podoby. O té „velké“ se zpravidla píše v učebnicích. Ta „malá“ je tvořena příběhy jednotlivců. Nemusí se jednat o významné historické osobnosti. I příběhy méně známých lidí dokáží výstižně reflektovat dějinné události. Na jaře roku 1968 posluchač filmové režie pražské FAMU Vlastimil Venclík natočil na magnetofonový pásek sadu rozhovorů s někdejšími politickými vězni komunistického režimu, které chtěl využít při tvorbě filmu Národ sobě. Koncepce filmu se však změnila a nahrávky zůstaly nevyužity. Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal redaktor Petr Slinták, který po digitalizaci magnetických záznamů připravil sérii vzpomínek vybraných politických vězňů. Odborná spolupráce: Martin Tichý, Pavel Horák, Ondřej Vojtěchovský, Michal Pehr. Zvuková spolupráce: Josef Kačírek. Episodes: Dagmar Skálová Klement Lukeš František Suchý Jaroslav Jindra Radovan Procházka Zdeněk Peška František Kuchař Vojtěch Jandečka Zapomenuté portréty (BONUS) všechny epizody Spolupracovali: badatel Jaroslav Vaňous a zvukový mistr Josef Kačírek

12:16

S37:E05 Aug 24, 2024

Radovan Procházka

Radovan Procházka se narodil 11. května roku 1927 v rodině velitele Hradní stráže T. G. Masaryka, ruského legionáře, podplukovníka Vladimíra Procházky. Od dětství miloval vážnou hudbu, chtěl se stát operním zpěvákem. Za války se zapojil do odboje, po osvobození a otcově tragické smrti nastoupil z úcty k jeho památce na vojenskou akademii. Roku 1950 sloužil Radovan Procházka jako operační důstojník u hodonínské posádky. Spolupracoval s vojenskou skupinou, která předávala informace na Západ. V roce 1951 byl zatčen, brutálně vyšetřován v takzvaném domečku na Hradčanech a poté odsouzen k 15 letům vězení. Radovan Procházka prošel jáchymovskými a také příbramskými vězeňskými tábory, kde se roku 1954 přidal k tzv. nudlové aféře, která vypukla kvůli špatné stravě - těžce pracující vězňové se vzbouřili, když dostali k jídlu pouze nudle. Jako údajného organizátora vzpoury ho pak odsoudili na dalších 12 let. Od soudu Procházku eskortovali do Leopoldova, na svobodu se dostal teprve roku 1964. Našel si práci jako kulisák v Národním divadle, po pádu komunismu působil v různých funkcích ve zpravodajských službách: v roce 1990 ve vedení BIS, pak jako ředitel rozvědky ÚZSI a od roku 1993 jako šéf vojenské rozvědky. Za zpravodajskou činnost od února 1993 do dubna 1994 byl vyznamenán řádem Legion of Merit (Řád prezidenta USA). V roce 1997 obdržel Řád bílého lva IV. třídy. Měl hodnost generálporučíka ve výslužbě. Radovan Procházka zemřel 25. června roku 2020. Cyklus rozhlasových medailonů několika politických vězňů komunistického Československa s názvem Zapomenuté portréty. Na jaře roku 1968 posluchač filmové režie pražské FAMU Vlastimil Venclík natočil na magnetofonový pásek sadu rozhovorů s někdejšími politickými vězni komunistického režimu, které chtěl využít při tvorbě filmu Národ sobě. Koncepce filmu se však změnila a nahrávky zůstaly nevyužity. Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal redaktor Petr Slinták, který po digitalizaci magnetických záznamů připravil sérii vzpomínek vybraných politických vězňů. Odborná spolupráce: Martin Tichý, Pavel Horák, Ondřej Vojtěchovský, Michal Pehr. Zvuková spolupráce: Josef Kačírek. Episodes: Dagmar Skálová Klement Lukeš František Suchý Jaroslav Jindra Radovan Procházka Zdeněk Peška František Kuchař Vojtěch Jandečka Zapomenuté portréty (BONUS) všechny epizody

12:08

S37:E06 Aug 24, 2024

Zdeněk Peška

Zdeněk Peška se narodil 9. května 1900 v Praze a vysokoškolská studia absolvoval na právnické fakultě Karlovy univerzity. Následující pobyty ve Francii v letech 1924-25 a v Americe dále prohloubily jeho vzdělání. V poměrně mladém věku byl Zdeněk Peška jmenován profesorem univerzity v Bratislavě a děkanem právnické fakulty, kde mohl působit až do roku 1938. Pro politickou dráhu Zdeňka Pešky je podstatné, že od roku 1921 byl členem Československé sociálně demokratické strany. Po okupaci Československa se pamětník navíc zapojil do odbojové činnosti. Byl však záhy zatčen a v roce 1941 odsouzen na 15 let odnětí svobody. Vězněn byl v Praze na Pankráci a v několika německých žalářích. Krátce po osvobození obnovil své členství ve straně a zastával funkci předsedy Sdružení sociálně demokratických právníků. Od října 1945 do května 1946 byl poslancem Národního shromáždění, působil na právnické fakultě Karlovy univerzity a v roce 1947 se stal členem sboru expertů pro vypracování nové ústavy. Po únoru 1948 se Zdeněk Peška zapojil do protikomunistických aktivit. Vedle politického směřování Československa a potlačování svobodných práv nesouhlasil se sloučením sociálně demokratické strany s KSČ, k němuž došlo 27. června 1948. Již v květnu se sešel s některými představiteli mateřské strany, aby diskutovali o jejím dalším směřování a činnosti v nových poúnorových podmínkách. Později společně vytvořili ilegální Ústřední výbor nezávislé sociální demokracie, který se snažil navázat spojení s exilovými představiteli československé politiky. Krátce nato byl však Zdeněk Peška zatčen. V červnu 1949 měl proběhnout politický proces s představiteli sociální demokracie nazvaný původně Peška a spol. K němu nakonec nedošlo a místo toho se zatčený stal jedním z obžalovaných v připravovaném procesu se skupinou Dr. Milady Horákové. Odsouzen byl na 25 let odnětí svobody. O jeho zapojení do monstrprocesu, který proběhnul v červnu roku 1951, rozhodlo plánované rozšíření souzených osob o představitele dalších politických stran. Tomuto začlenění napomohly schůzky mezi ním a Miladou Horákovou na faře ve Vinoři u Prahy v září 1948. Zástupci politické opozice zde jednali o možné spolupráci sociálních demokratů, národních socialistů a strany lidové. Představitelé stran se dohodli na dalších informačních schůzkách. Užší sblížení stran či případné sloučení pod tlakem událostí však odmítli. Po zatčení všichni obvinění prošli trýznivým vyšetřováním a přípravou na inscenované soudní přelíčení. Zdeněk Peška byl vyšetřovateli považován za neposlušného, což potvrdil podáním zmateční stížnosti, neboť mu obžaloba, stejně jako ostatním, nebyla předložena písemně, ale pouze neúplně přečtena. Zdeněk Peška byl v rozsudku, který mu přiřknul 25 let žaláře, označen za stoupence pravého křídla a buržoazního elementa, který pracoval proti sjednocení dělnické třídy. V českých a slovenských kriminálech si někdejší politik odseděl devět let. Přes pokusy o obnovu procesu a revizi rozsudků v roce 1968 byl pamětník plně rehabilitován až v roce 1990. Někdejší politický vězeň zemřel zkraje takzvané normalizace: 26. října 1970 v Praze. Zdeněk Peška patřil díky své vědecké erudici a společenskému rozhledu k předním osobnostem československé demokratické politiky. Humanistický světonázor profesora právních věd formoval především masarykovský étos a sociálně demokratické principy. Cyklus rozhlasových medailonů několika politických vězňů komunistického Československa s názvem Zapomenuté portréty. Na jaře roku 1968 posluchač filmové režie pražské FAMU Vlastimil Venclík natočil na magnetofonový pásek sadu rozhovorů s někdejšími politickými vězni komunistického režimu, které chtěl využít při tvorbě filmu Národ sobě. Koncepce filmu se však změnila a nahrávky zůstaly nevyužity. Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal redaktor Petr Slinták, který po digitalizaci magnetických záznamů připravil sérii vzpomínek vybraných politických vězňů. Odborná spolupráce: Martin Tichý, Pavel Horák, Ondřej Vojtěchovský, Michal Pehr. Zvuková spolupráce: Josef Kačírek. Episodes: Dagmar Skálová Klement Lukeš František Suchý Jaroslav Jindra Radovan Procházka Zdeněk Peška František Kuchař Vojtěch Jandečka Zapomenuté portréty (BONUS) všechny epizody Spolupracovali: historik Martin Tichý, historik Pavel Horák a zvukový mistr Josef Kačírek

12:50

S37:E07 Aug 24, 2024

František Kuchař

Cyklus rozhlasových medailonů několika politických vězňů komunistického Československa s názvem Zapomenuté portréty. Na jaře roku 1968 posluchač filmové režie pražské FAMU Vlastimil Venclík natočil na magnetofonový pásek sadu rozhovorů s někdejšími politickými vězni komunistického režimu, které chtěl využít při tvorbě filmu Národ sobě. Koncepce filmu se však změnila a nahrávky zůstaly nevyužity. Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal redaktor Petr Slinták, který po digitalizaci magnetických záznamů připravil sérii vzpomínek vybraných politických vězňů. Odborná spolupráce: Martin Tichý, Pavel Horák, Ondřej Vojtěchovský, Michal Pehr. Zvuková spolupráce: Josef Kačírek. Episodes: Dagmar Skálová Klement Lukeš František Suchý Jaroslav Jindra Radovan Procházka Zdeněk Peška František Kuchař Vojtěch Jandečka Zapomenuté portréty (BONUS) všechny epizody

12:52

S37:E08 Aug 24, 2024

Vojtěch Jandečka

Vojtěch Jandečka se narodil 3. října 1914 v Neurazech u Nepomuku. Vyrůstal v rodině malorolníka a stejně jako rodiče byl po celý život praktikujícím křesťanem. Poté, co v roce 1936 odešel do Prahy studovat práva, byl činný v katolických studentských organizacích a po německé okupaci se zapojil do protinacistického odboje. Po smrti Jana Opletala pracoval na přípravách jeho pohřbu, který se díky účasti tisíců studentů stal manifestací odporu proti hitlerovské okupaci. Odplatou nacistů byly ruzyňské popravy, zavření vysokých škol a internace stovek mladých lidí v koncentračním táboře Sachsenhausen. Z koncentračního tábora byl Jandečka propuštěn v roce 1942. Ve dnech českého národního povstání v květnu 1945 organizoval bojové skupiny studentů nejen v Praze, ale i v jiných městech. Po osvobození působil při zakládání organizace studentů vězněných po 17. listopadu 1939. Tato angažovaná skupina se jasně postavila za myšlenky prvorepublikové demokracie. Vojtěch Jandečka byl činný i v československé straně lidové. Po únoru 1948 došlo ke změnám nejen v ústředí čs. strany lidové, ale vyměněno bylo i vedení organizace studentů perzekvovaných nacisty. I když Vojtěch Jandečka musel odejít jako první, ve svých politických aktivitách neustával. Na podzim osmačtyřicátého roku svolal ke svému příteli, salesiánskému faráři, na faru do Vinoře u Prahy tajnou schůzku. Doktorka Milada Horáková na ni přizvala další demokraticky smýšlející osobnosti z nekomunistických stran. Podle Jandečkova vyprávění nešlo o přípravu spiknutí, ale o přátelskou besedu a výměnu názorů. Akce však nezůstala utajena a Jandečka byl v lednu 1949 obviněn, že inicioval vznik ústředí protikomunistického odboje. O několik měsíců později byl pro údajnou velezradu odsouzen na dvacet let odnětí svobody. Po vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti a v Praze byl vězněn na Borech a v jáchymovských táborech. Tam onemocněl tuberkulózou páteře a v kritickém stavu byl převezen na Mírov, kde se nacházelo zvláštní nemocniční oddělení. Vězeňská anabáze Vojtěcha Jandečky však pokračovala. Následovala Ilava a Leopoldov. Po podmínečném propuštění na amnestii v květnu 1960 se Vojtěch Jandečka vrátil domů. Jen s velkými obtížemi našel místo ve skladu Družstva klempířů. Krátce nato byl však spolu s dalšími jedinci znovu zatčen pro údajnou přípravu obnovy křesťansko-demokratické strany. Městským soudem v Praze byla jeho činnost kvalifikována jako „podvracení republiky“ a dr. Jandečka byl odsouzen k dalším čtyřem letům odnětí svobody a dokončení trestu prvního. Vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu mu byl na žádost rodiny koncem roku 1964 zbytek trestu prominut. Do té doby Vojtěch Jandečka strávil v nacistických a komunistických žalářích 18 let. Během pražského jara doktor Jandečka navštěvoval vysoké školy a vedl kampaň za rehabilitaci studentů vyloučených z politických důvodů. Ač těžce nemocen, nedbal rad přátel, aby šel do důchodu, a ani po roce 1969 nepřerušil politickou práci. Stále se scházel s pamětníky z koncentračního tábora a psal směrnice, jak pracovat v ilegalitě. Věděl, že pádu komunistického režimu se sice nedožije, ale stále se tomu snažil napomáhat. Polistopadové soudní rehabilitace se pamětník nedočkal. Zemřel uprostřed práce 28. července 1973 v nemocnici Na Františku. Za svou aktivitu a účast v národním odboji obdržel vysoké vyznamenání od prezidenta Edvarda Beneše. V roce 1994 Vojtěchu Jandečkovi udělil Český svaz bojovníků za svobodu vyznamenání Za věrnost in memoriam. Na jaře roku 1968 posluchač filmové režie pražské FAMU Vlastimil Venclík natočil na magnetofonový pásek sadu rozhovorů s někdejšími politickými vězni komunistického režimu, které chtěl využít při tvorbě filmu Národ sobě. Koncepce filmu se však změnila a nahrávky zůstaly nevyužity. Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal redaktor Petr Slinták, který po digitalizaci magnetických záznamů připravil sérii vzpomínek vybraných politických vězňů. Odborná spolupráce: Martin Tichý, Pavel Horák, Ondřej Vojtěchovský, Michal Pehr. Zvuková spolupráce: Josef Kačírek. Episodes: Dagmar Skálová Klement Lukeš František Suchý Jaroslav Jindra Radovan Procházka Zdeněk Peška František Kuchař Vojtěch Jandečka Zapomenuté portréty (BONUS) všechny epizody

1:42:54

S37:E09 Aug 24, 2024

Zapomenuté portréty (BONUS)

Cyklus rozhlasových medailonů několika politických vězňů komunistického Československa s názvem Zapomenuté portréty. Na jaře roku 1968 posluchač filmové režie pražské FAMU Vlastimil Venclík natočil na magnetofonový pásek sadu rozhovorů s někdejšími politickými vězni komunistického režimu, které chtěl využít při tvorbě filmu Národ sobě. Koncepce filmu se však změnila a nahrávky zůstaly nevyužity. Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal redaktor Petr Slinták, který po digitalizaci magnetických záznamů připravil sérii vzpomínek vybraných politických vězňů. Odborná spolupráce: Martin Tichý, Pavel Horák, Ondřej Vojtěchovský, Michal Pehr. Zvuková spolupráce: Josef Kačírek. Episodes: Dagmar Skálová Klement Lukeš František Suchý Jaroslav Jindra Radovan Procházka Zdeněk Peška František Kuchař Vojtěch Jandečka Zapomenuté portréty (BONUS) všechny epizody